Psychológia ako veda sa za posledných 100 rokov rozvinula do takej miery, že je potrebné hovoriť o systéme psychologických vied. Systém je usporiadanie relevantných prvkov do fungujúceho celku, pričom jeho jednotlivé súčasti spolu vzájomne súvisia. Systém psychologických vied zahŕňa:Základné psychologické disciplínyvšeobecná psychológia, vývinová psychológia, fyziologická psychológia, sociálna psychológia, psychológia osobnosti, psychopatológia.
Psychoterapia má množstvo prístupov a škôl ktoré majú za ciel pomáhať svojim klientom
Psychológia ako veda sa za posledných 100 rokov rozvinula do takej miery, že je potrebné hovoriť o systéme psychologických vied. Systém je usporiadanie relevantných prvkov do fungujúceho celku, pričom jeho jednotlivé súčasti spolu vzájomne súvisia. Systém psychologických vied zahŕňa:Základné psychologické disciplínyvšeobecná psychológia, vývinová psychológia, fyziologická psychológia, sociálna psychológia, psychológia osobnosti, psychopatológia.
Psychológia ako veda - sa za posledných 100 rokov rozvinula do takej miery, že je potrebné hovoriť o systéme psychologických vied. Systém je usporiadanie relevantných prvkov do fungujúceho celku, pričom jeho jednotlivé súčasti spolu vzájomne súvisia. Systém psychologických vied zahŕňa:Základné psychologické disciplínyvšeobecná psychológia, vývinová psychológia, fyziologická psychológia, sociálna psychológia, psychológia osobnosti, psychopatológia, psychologická metodológia.
Špeciálne psychologické vedy
zoopsychológia, psychofyzika, psychofyziológia, diferenciálna psychológia, psychometrika, matematická psychológia, informačná psychológia, psycholingvistika.
Aplikované psychologické vedy
pedagogická psychológia, psychológia práce (inžinierska psychológia, manažérska psychológia), poradenská psychológia, zdravotnícka (klinická psychológia), forenzná (súdna psychológia),psychológia trhu, marketingu, psychológia športu, psychológia dopravy, vojenská psychológia. Psychológia býva tiež označovaná ako hraničná vedná disciplína. „Hraničí“ s biologickými (genetika, vývinová biológia), medicínskymi disciplínami (špeciálne s psychiatriou, fyziológiou, neurológiou a pediatriou), sociálnymi vedami (sociológiou, ekonómia, kultúrna antropológia), ďalej s filozofiou, lingvistikou, teóriou výchovy ako i s matematikou, štatistikou a computer science (počítačová veda). Stručná história psychológie.História psychológie sa zvykne deliť na:- predvedecké obdobie, kedy sa psychologické idei rozvíjali vo filozofii a - vedecké obdobie - po vzniku samostatnej vednej disciplíny na konci 19. storočia.
Za „vznik“ psychológie ako samostatnej vednej disciplíny sa v Európe pokladá rok 1879, kedy Wilhelm Wundt založil v Lipsku Psychologický ústav s prvým psychologickým experimentálnym laboratóriom. Predmetom Wundtovej „elementovej“ psychológie boli obsahy vedomia. Vedomie pokladal za zložené z jednotlivých elementov, ktoré sú špecifickyzorganizované. Používal metódu introspekcie a experiment.
Štrukturalizmus - začiatok 1896, hlavný predstaviteľ E.B. Titchener, metóda: introspekcia, experiment. Predmet: štruktúra vedomia. Základné tézy: vedomie sa skúma jeho redukciou na jednotlivé časti, štruktúry.
Funkcionalizmus - USA, začiatok 1890, hlavní predstavitelia W. James, J. Dewey, metóda: introspekcia, experiment. Predmet: vedomie, mentálny život. Základné tézy: Funkciou vedomia je adaptácia na prostredie.
Psychoanalýza - začiatok 1900, hlavní predstavitelia: S. Freud, C.G. Jung, A. Adler. Metóda: introspekcia, kazuistika, pozorovanie. Predmet: nevedomie. Základné tézy: Človek je riadený nevedomými silami a motívmi z minulej skúsenosti.
- Gestaltaltizmus, tvarová psychológia - začiatok 1912. Hlavní predstavitelia: M. Wertheimer, K. Koffka, W. Koehler, K. Lewin. Metóda: experiment, pozorovanie. Predmet: organizácia vedomej skúsenosti. Základné tézy: duševné procesy sa líšia od sumy svojich častí (celok je viac).
Behaviorizmus - 1913. Hlavní predstavitelia J.B. Watson, E.Ch. Tolman, B.F. Skinner. Metóda: pozorovanie, experiment, podmieňovanie. Predmet: správanie. Základné tézy: správanie je funkciou podnetov a možno ho podmieňovať.
Humanistická psychológia - 1961. Hlavní predstavitelia: A. Maslow, C. Rogers. Metóda: analýza prežívania, výcviky, terapia rastu. Predmet: pozitívne ľudské kvality. Základné tézy: človek má vrodený potenciál k sebaaktualizácii.
Kognitívna (kognitivistická) psychológia - 1979. Hlavní predstavitelia: G. Miller, U. Neisser. Metóda: modelovanie, programovanie. Predmet: poznávacie procesy. Základné tézy: myseľ aktívne oganizuje skúsenosť.
Integrovaná psychológia, hlavný prúd - 1945. Uplatňujú sa v nej jednotné východiská a metódy výskumu, poznatky prebrané z rôznych škôl. Základom je moderný pohľad na vedu. Cieľom je zdokonaliť ľudskú dimenziu spoločnosti. Metóda: hypoteticko-deduktívna. Technologizácia v psychológii.
Kritická psychológia - 1980. Predmetom je celá agenda psychológie. Prevažuje kvalitatívna metodológia. Základom je kritika dehumanizácie psychológie.
- Pozitívna psychológia - 1990
Významné psychologické smery v sociální psychologii (psychoanalýza a neopsychoanalýza, behaviorismus a neobehaviorismu, teorie pole a kognitivistické koncepce, symbolický interakcionismus a teorie rolí).
Psychoanalýza a Sigmund Freudpočátek - psychoanalýzy se datuje na 1900 (vyšel „Výklad snů“).Zásadní pro sociální psychologii v díle S. Freuda byla socializace jedince, struktura a dynamika rodinných vztahů a úvahy o podstatě společnosti a kultury (Totem a tabu, Nespokojenost v kultuře). Původ společnosti Freud vidí ve společenství malých skupin se silným mužem v čele, otcem celé skupiny. Rozhodující v přechodu k civilizaci je pak nahrazení moci silného jedince společnou mocí členů skupiny. Kultura člověka chrání před nebezpečím a reguluje vztahy mezi lidmi, ale zároveň omezuje jedince a potlačuje jeho přirozené pudové tendence(Zelová, 2008)[1]. Freud zasáhl sociální psychologii v těchto oblastech:
Socializace
Dítě se asimiluje do kultury napodobováním rodičů. V první fázi přebírání morálních zásad rodičů se dítě identifikuje se superegem rodičů. Podle Freuda není člověk nikdy plně socializovaný, protože id se nikdy nesocializuje/nepřizpůsobí.
Struktura rodiny a její dynamika
Rodinu Freud považuje za předobraz všech dalších malých sociálních skupin a jejich organizace (rodina je prototypem každého společenství lidí), rodina jako most mezi jedincem a společností.
Psychologie masy
Hromadné jevy a masové chování jsou odvoditelné od zážitků z raného dětství (např. vztah s autoritativním otcem)[2]. Freud v tomto směru staví na libidózních vazbách, stavy lásky, touhy nejen mezi členy, ale také vůči vůdci. Vzájemná identifikace všech členů k vůdci → vznik emociálních vazeb, tyto vazby ale nefungují jen ve vztahu k vůdci, ale i na horizontální rovině (všichni máme rádi vůdce, proto se máme rádi také navzájem). Identifikace - se superegem vůdce je ta nejdůležitější pro existenci masy. Když se rozpadne identifikace k vůdci (přestanou ho milovat) → masa se rozpadá. Mechanismus identifikace slouží k tomu, že superego jedince je nahrazeno superegem vůdce (jedinec se neřídí svým svědomím, přebírá ideál) – lidé odpovědnost za své vlastní chování posouvají na vůdce (zbavují se viny) a stávají se nekritickými → potvrzeno ze 2. sv.v. („Já nemám svědomí, mé svědomí je Adolf Hitler.“, „Nepotřebuji mysl, za mě myslí führer"
Původ společnosti
Vychází z Darwina a jeho teze, že pralidé žili v malých skupinách (hordách), ve kterých vládl silný samec, který byl vlastníkem všech žen, silný samec je tyranem, pánem a otcem celé hordy, všechno a všechny ženy jsou jeho vlastnictvím, proto nutil syny k sexuální abstinenci. Osud synů v těchto hordách je velmi krutý, tvrdý, protože když otec byl žárlivý, tak syny zabil nebo vykastroval nebo je vyhnal → vyhoštění synů považuje Freud z vytvoření sociální organizace, protože vyhoštění synové utvářeli „bratrské svazky“ a účelem bylo zabít otce a podle zvyku tehdejší doby ho sníst, aby se s ním identifikovali. To je původ pračlověka, v kterém se objevuje Oidipův komplex (ambivalentnost postoje k otci – nenávist a strach před otcem a touha ho zabít, pomstít se, ale na druhé straně chtějí být na jeho místě, být jako on). V bratrských svazcích však vznikaly rozbroje a boj o moc (uvnitř skupiny i mezi skupinami), aby se vyhnuli meziskupinovým střetům, ustanovili jako tabu incest (byl zakázán) a zavedli zákon o exogamii – uzavírání sňatků mezi jedinci různých kmenů, aby zabránili unášení žen z jiných kmenů, ke kterým docházelo → toto je moment, který vedl ke vzniku rodiny a tím i společnosti.
Když vznikne civilizace - musí nutně dojít k omezení uspokojení individuálních pudů (jedinec se stává nesvobodným) – tím je kultura nutně frustrující, protože se člověk vzdává slasti výměnou za bezpečí, jistotu, a protože masy nemají rádi odříkání si slasti, tak musí být donuceni vzdělanou a inteligentní menšinou. Freud se vyjadřuje pohrdavě o tvrzení, že svoboda je jedním z nejdůležitějších výdobytků civilizace, protože ta zbavuje člověka svobody, než aby ji lidem udělovala (později u Fromma), společnost je založena na vynucených zákonech a zákazech. Nepovažuje za ideál společnosti volnost, svobodu, ale rovnost a spravedlnost jedinců ve společnosti, odsuzuje nespravedlivou společnost postavenou na privilegované menšině, které je poskytována úleva, většina musí dodržovat to, co si vymyslela menšina a sama to nedodržuje → nutně vede k nestabilitě společnosti (masy mají tendenci povstat proti tyranii nespravedlnosti).
Carl Gustav Jung
Zásadní pro sociální psychologii v jeho díle je kolektivní nevědomí = zděděná mozková struktura, která není výsledkem naší zkušenosti a archetypy.
Alfred Adler
idský život je určen smyslem, ideálem, cílem a ten se vytváří už v prvních měsících života (už v této době se vytvářejí první stopy obrazu světa a postoje k němu, i když jen nejprimitivnějším způsobem), těžko říci, jak je tento cíl stanovován, ale je zřejmé, že existuje a určuje každý čin dítěte → když se zformuje tento prototyp (raná osobnost), začne se ubírat určitým směrem, tento prototyp dovoluje předvídat, co se bude dít dál (hotov ve 4 letech) – rané dětské zážitky. Všechno je to jeho úvaha, kterou nemá doloženou. Sociální psychologie má zkoumat konfliktní krizové situace, které jsou při setkávání se se společností a přijímání společnosti → vzniká zážitek méněcennosti (kompenzován touhou po moci) – formuje se v raném dětství, kdy si dítě uvědomuje pocit závislosti (bezmocnosti, slabosti, odkázanosti) na rodičích → vznik pocitu méněcennosti, který je překonáván v souladu s cílem (prototypem), který si dítě stanoví. Když pocit méněcennosti nabyde patologických rozměrů, vzniká komplex méněcennosti.
Le říci, že jeho individuální - Ψ je v podstatě sociální psychologií, protože prvotně důležitý význam v životě člověka má pocit sounáležitosti – když jedinci výrazně chybí, mohou být tito lidé v budoucnu delikventy, alkoholiky (není jisté). Předběhl tím dobu - pocit sounáležitosti vysvětlující, proč se lidé sdružují. Dnes brán za jednu z nejdůležitějších lidských potřeb (Ebstein, Baumeister). Svou silou je pocit sounáležitosti na úrovni fyziologických potřeb – musí být uspokojována (nedostatek stejný jako kdyby člověk nejedl) – první uspokojení je dáno rodinou a vztahem k matce. Každý se někdy cítí nedostatečný a neschopen nést sám těžkosti života – jednou z nejvýznamnějších tendencí lidstva je tendence utvářet skupinu, ve snaze žít jako členové společnosti.
Karen Horneyová
Orientuje se také na rané dětství – dítě v raném věku má 2 potřeby: potřebu satisfakce (uspokojování základních fyziologický potřeb – potrava, ...) a potřebu bezpečí (ochrana před nepřátelským světem, dítě je při uspokojování této potřeby závislé na rodičích (dostatkem něhy, vřelosti, lásky, uznání)). Frustrace potřeby bezpečí (netečnost, nedostatek lásky, uznání, času, nespravedlnost mezi sourozenci) vede k zážitku osamělosti, bezmocnosti, nepřátelskosti světa → základní (bazální) úzkost – odvozena především od vztahu matka-dítě; tato úzkost může vyústit v potíže v dospělosti. Může vést k různým strategiím chování vůči sociálnímu okolí potřeba nastolit pocit bezpečí, je řešitelná 3 strategiemi.
Harry Stuck SullivanPro - sociální psychologii je zásadní interpersonální pojetí osobnosti. Osobnost definuje skrz stálé znaky interpersonálních situací charakterizujících lidský život. Základní hnací síla je dosažení uspokojení a bezpečí. Dve témata: rodina (rané dětské zážitky, situace matka-dítě) a závěry pro další interpersonální vztahy v dospělosti poukazuje na důležitost jistoty v mezilidských vztazích, která se utváří již v raných fázích života → rozhodující pro zdravý vývoj a vývoj interpersonálních vztahů. Teorie „prsu v ústech” výchozí situace, kdy dítě získá nebo nezíská pocit bezpečí a podle toho budou vypadat všechny budoucí interpretace vztahu. Dítě získává zkušenost (s matkou, ošetřovatelem) dobré nebo špatné matky (což je neuvědomované). Špatná zkušenost nemusí nastat. 6 stadií, ve kterých musí dítě vždy projít určitým typem interpersonálního vztahu.
Erich Fromm - Pro sociální psychologii je významné jeho koncepce sociálního charakteru. Ten je jádrem charakteru, který má většina přísušníků dané kultury společný (Zelová, 2008)[1]. Rodina je rozhodující pro vytvoření sociálního charakteru (také Freud: rodina je mostem mezi jedincem a společností) → rodina je psychologickým agentem společnosti.typologie sociálního charakteru:
receptivní typ – všechno leží mimo něj, vykazuje přílišnou závislost, pasivitu na vnějším prostředí, chce dosáhnout toho, aby byl milován, ale už nechce milovat, neschopnost dělat něco bez vnější pomoci.Je submisivní, lehkověrný, přízemní.
vykořisťující typ – vše co potřebuje, bere od ostatních, často násilím (přivlastňuje si majetek, lásku, nápady), není schopný něco produkovat vlastním úsilím, přivlastňuje si od druhých. Je sebevědomý, hrdý, egocentrický, agresivní
N. Miller, J. Dollard
Práce „Sociální učení a nápodoba”, významná koncepce sociálního napodobování a imitace. Pokoušejí se vysvětlit proces nápodobu jako proces sociálního učení.chování závislého připodobnění (match dependent)
odehrává se podle nějakého klíče
experiment: bílá krysa v T bludišti → až se naučíte běhat jedním směrem za potravou → pak jsou přidány další, netrénované krysy → ty, které běžely za „vůdcem (naučenou krysou)” také odměněny → generalizace (rychle se naučily, že se vyplatí, chovat podle klíče) poté je tam šedá krysa→ ostatní běží i za ní jako vůdcem, protože ví, že ona ví, kde je potrava, první krysa reaguje na podnět, ostatní reagují na klíč (první krysa)
následně popisují situaci, kdy si v domě hrají 2 děti (mladší a starší): starší zaslechne kroky přicházejícího otce a běží tedy ke dveřím uvítat otce → za odměnu dostane od otce bonbón (podmět pro staršího jsou kroky otce); mladší ještě není schopen reagovat na kroky → klíčem se pro něj stává chování staršího sourozence (podnětem je chování sourozence)
Julian Rotter
Vytvořil teorii sociálního učení. Podle ní výskyt určitého chování závisí na očekávání následného posílení a na hodnotě tohoto posílení. Jeho asi nejznámějším konceptem je místo kontroly (LOC, Locus of control). Jedinci s vnitřním místem kontroly vnímají své životní osudy jako závislé na svých činech a osobnostních charakteristikách. Lidé s vnějším místem kontroly přisuzují příčiny dění do vnějšímu světu (náhodě, osudu apod.)(Zelová, 2008)[1]. K vytvoření místa kontroly vedou konkrétní zkušenosti s chováním a jeho důsledky. Místo kontroly se pak stává součástí self.
4 pojmy důležité pro učení (chování)
Potenciál chování – pravděpodobnost výskytu nějakého chování ve vztahu k dané situaci a ve vztahu k možnému posílení (BV) → v každé situaci se rozhodujeme, jak se zachováme a co nám to přinese
Očekávání – subjektivně pojímaná pravděpodobnost, že určitým specifickým chováním dosáhne jedinec nějakého určitého posílení, promítá se do něj minulá zkušenost a sebeočekávání (někdy se člověk přeceňuje a jindy podceňuje (E)
Hodnota posílení – míra preference jedné odměny vůči jiné, zvažuje preferenci té hodnoty posílení (co mu to přinese), je to velmi relativní a záleží to na našem očekávání a hodnotách toho člověka (RV)
Psychologická situace – situace jsou posuzovány a vnímány velmi subjektivně
BV = f (E+RV)
Dále se zabývá kategorizací potřeb (většina z nich je sociální povahy), rozlišuje 6 kategorií potřeb:
potřeba uznání
potřeba ochrany
potřeba dominance
potřeba nezávislosti
potřeba lásky a citovosti
potřeba tělesného komfortu
Orwell MowrerByl neobehaviorista, autor dvoufaktorové teorie učení (posílení), rozlišuje apetitivní (žádostivé) a aversivní(pudivé) učení/chování. Teorie autistická imitace (autistické = uvnitř se dějící u malého dítěte, které je uzavřeno). Založeno na sekundárním posílení, např.: jako vysvětlení osvojování si řeči → matka je pro dítě zdrojem potěšení (laskání, hlazení, uspokojování fyziologických potřeb dítěte), při tom pronáší jistá slova, dítě si to spojí: „ něco příjemného ↔ slova“. Slova = sekundární posílení → už jen slova budou vyvolávat příjemné pocity, dítě si chce příjemné pocity spojené se slovy matky vyvolat samo, a tak začne zvuky opakovat → čím lépe, tím větší posílení (na principu hédonismu).
Thibaud, Kelley
Model sociální směny, podle kterého jsou interpersonální vztahy výsledkem „implicitních sociálních kontraktů“, předložili v roce 1959 Thibaut a Kelley (Hayes, 2003, s. 88)[3]. Jedinci se účastní interakcí, které jim přináší co nejlepší podmínky, co největší zisk a co nejmenší ztráty. Homans 1974 (podle Hayes, 2003)[3] popsal, že největším ziskem je sociální schválení. Thibaut a Kelley (1959) [4] v knizeThe social psychology of groups zavedli pojmy odměny(rewards), ceny (costs) a úroveň srovnávání (comparison level) Úroveň srovnání je standardem, podle kterého jedinci posuzují atraktivitu svého vztahu, a který je formulován na základě toho, co si myslíme, že si zasloužíme. Na základě tohoto zhodnocení se poté rozhodujeme, zda ve vztahu zůstaneme či odejdeme. Člověk vstupuje a setrvává v nejvýhodnějších dostupných vztazích.
Teorie pole a kognitivistické koncepce v sociální psychologii
Hlavně studium percepce a její procesy organizace (figura x pozadí), ke kterým se vztahují gestaltistické zákony: Zákon společného osudu, zákon podobnosti, zákon blízkosti, zákon společných hranic, zákon příčiny a následku, zákon minulé zkušenosti, zákon zaměření (očekávání), zákon uzavřenosti a dobrého tvaru
Zákony se promítly do vysvětlování některých sociálně psychologických problémů (skupina, podobnost postojů, očekávání, determinace chování, sociální blízkost, malé sociální skupiny, společné prožitky selhání nebo úspěchů, group out a group in, situační činitelé),
Solomon Asch
Zkoumal sociální percepci, tlak a konformitu. V jednom experimentu byy 2 seznamy charakteristik, které se lišily jen jedním slovem vřelý/chladný → lidé měli z jiného seznamu přiřazovat vlastnosti a vřelému člověku přisuzovali více pozitivních vlastností, u chladného bylo daleko více negativního. Snaha utvořit si komplexní dojem o osobě, ačkoli máme jen málo informací/důkazů (dotváříme si struktury). Vlastnosti osobnosti jsou posuzovány ve vzájemných vztazích: např.: inteligence vřelé osoby je posuzována odlišně od inteligence chladné osoby. Některé rysy jsou vnímány jako centrální/dominantní a rozhodující, jiné jako okrajové. Každý rys má vlastnosti části celku ovlivňovaného organizací těchto částí.[5]
Experiment - výzkum konformity:: 4 úsečky nestejně dlouhé → dotaz které dvě jsou stejně dlouhé, ve 40% podlehl člověk tlaku ostatních posuzovatelů → provázeno silným vnitřním konfliktem. Celou podstatou konformity je právě dramatický konflikt toho, co chci já a co po mě chce společnost.
Fritz Heider
Dílo „Psychologie interpersonálních vztahů” - jak lidé vnímají interpersonální události. Lidé se snaží utvořit si uspořádaný a koherentní pohled na svět (vlastní pohled na svět) a tento pohled má to znaky naivní psychologie Snažíme se proniknout za pozorované chování dané osoby, postoje a sociální motivy, ve kterých se chování vyskytlo – Heider chce vědět, jak ty významy udělují, jak můžeme vysvětlit chování kolem nás → východisko pro teorii atribuce a výklad interpersonálních vztahů[5]. Je to zlomovým okamžikem v sociální psychologii , protože se ptá, jak ten člověk vidí ten svět, ne jak my vidíme toho člověka[2] Teorie atribuce – připisování smyslu událostem (vysvětlení příčin chování), rádi přisuzujeme příčiny osobě, nikoliv prostředí; u sama sebe je to opačně. Domníváme se, že čin je dobrým pokračovatelem aktéra.
Kurt Lewin
„Topologická Ψ” - název odvozen od pojmu psychologické pole. Ústřední pro sociální psychologii je teorie pole, protože klade důraz na vztah jedince a prostředí (životní prostředí). Také pojem lifespace („životní prostor”) - všechny Ψ jevy (vnímání, myšlení, jednání) uvažuje jako funkci životního prostoru/pole, ten sestává osob (které tvoří nějaké konstalace) a dalších objektů (→ jedinec a jeho prostředí/kontext z objektů). Individuální psychické jevy jsou odvoditelné pouze ze stavu jedince a jeho konkrétní situace (jedinec a situační faktory). Další oblastí Lewinova díla, která je stěžejní pro sociální psychologii, je výzkum skupinové dynamiky.
Lewina zajímalo - jak se člověk v psychologickém poli pohybuje, které síly na něho působí → dostal se k pojmu motivace. Předpokládal, že v poli jsou motivy (v podobě objektů), ke kterým jedinec pociťuje nějaký vztah (potřeby, vztah zacílenosti, zaměřenosti) → chování je funkcí pole jako celku (systému), ve kterém je napětí (porušením vztahů, zím jak se tam jedinec pohybuje) a zároveň jsou tam síly, které ho vedou k nebo od nějakého objektu → zdroj motivace (odstranění napětí). Motiv hledá vně organismu (ne jako Freud). Klíčovou roli ve výkladu motivace mají pojmy:
tenze (napětí)- vznik s porušením těch vztahů, způsobuje dynamiku pohybu
valence - pozitivní nebo negativní náboj (přitažlivost nebo odpudivost objektu)
síla - směr a velikost tendence ke změně v životním prostoru
lokomoce (pohyb)
Tyto pojmy převzal - z fyziky, ale dává jim psychologický význam. V podobě vektorů → my máme spočítat výslednou sílu (působí několik sil různými směry, podle toho se nějak sčítají a odčítají). Člověk má většinou prostor strukturovaný a ví, co vede k čemu. V nestrukturovaných situacích ale neznáme sílu objektů, pak se v poli chováme explorativně (prozkoumávání) – podoba pokusu x omylu, neefektivní a neekonomické chování a může přitom dojít k mnoha konfliktům. Nestrukturovanost pole používá pro vysvětlené minorit: aplikuje na skupiny lidí na okraji společnosti (minority, postižení, bezdomovci) – nedokáží se zorientovat, odhadnout, jak se chovají lidé z majority → úkolem SP pomoci těmto lidem se zorientovat. Vznik konfliktů: rozlišuje 3 typy intrapsychických (vnitřních) konfliktů (motivů) – až po jeho smrtí vysvětlení interpersonálních konfliktů. V poli působí objekty pozitivní a negativní valence a jiné osoby, př. zaměstnání (= pole), zaměstnance jeho práce nebaví a má tendenci se ulívat (poflakovat) – nastane tehdy, když v poli nebude síla (např.: mistr), který na něj bude vyvíjet tlak. Zabýval se tématikou dynamiky malé skupiny. Skupina se stala díky Lewinovi a jeho žákům dominantním tématem 50. let. Následovníci Lewina: Harold Kelley, Thibaut, Schachter, Leon Festinger, Lippitt, Pepitone, Deutsch, Rotter.
Leon Festinger
Jeho přístup jednoznačně založen na teorii poznávacích procesů (kognitivistické hledisko). Sociální srovnávání - výchozí myšlenkou: lidé mají tendenci zjistit, zda jejich názor, postoj, chování, předsudek je správný. Předpokládáme, že je-li náš názor správný, budeme za to ohodnoceni. Srovnáváme se lidmi, kteří jsou nám blízcí a jsou zhruba na stejné úrovni. Vede nás to k chování, které ověří správnost našeho názoru, když nejsou k dispozici objektivní sociální měřítka, tak lidé hodnotí své názory a schopnosti s názory a schopnostmi jiných. Objektivní nesociální měřítka jsou preferována, protože jsou přesnější, ale ony většinou nejsou, hledají adekvátní nejpřesnější měřítka (hledáme na srovnatelné úrovni (u stejných lidí)). Potřeba srovnávání je velmi silná, ale má své meze, končí tam, kde není možné rozdíl zmenšit. Tato teorie je používána k vysvětlení konformity.
Teorie kognitivní disonance
Postavená na potřebě sociálního srovnávání, člověk má potřebu zdánlivé konzistence poznatků a konsonance se svým okolím (chce být v souladu), které nejsou vzájemně disonantní (nesouhlasné) → staví na gestaltu – celky poznání mají tendenci k rovnováze. Elementy jsou relativně stálé a člověk se chová v souladu s nimi, tvoří zase uspořádaný systém – je to vlastní poznání, podle kterého se člověk chová
konsonance (soulad) – vše v pořádku
disonance – může se týkat dvou i více kognitivních elementů, když nastane disonance, má člověk potřebu ji odstranit, je motivován k nějakému chování. Disonance vzniká z tlaku z prostředí. Disonance je nepříjemným stavem, který motivuje jedince k pokusu snížit nebo odstranit disonanci a vyhnout se situacím, které by ji moli prohloubit. Intenzita kognitivní disonance závisí na důležitosti a počtu kognitivních elementů, které jsou v nesouladu (disonanci). Pokud disonance trvá a jedinec se ji snaží odstranit či zmírnit bude odmítat situace a informace, které by ji prohlubovaly. Síla motivace k odstranění disonance je funkcí velikosti disonance.
Symbolický interakcionismus a teorie rolí v sociální psychologii
Symbolický interakcionismus vznikl v USA po sociologii, jejíž vliv na tento směr je patrný, a promítá se až do současnosti. Navazuje na interakcionalismus jako takový – sociologický směr 20. století. Vysvětluje společenské dění ze vzájemného ovlivňování aktivit jedinců a skupin v jejich sociálním styku. Základním pojmem sociální interakce.
Pojem SI poprvé použil - Herbert Dumer. Zdůrazňuje symbolické zprostředkování sociálních interakcí především symbolickou zprostředkovaností (nejen prostřednictvím řeči, ale i chováním) → lidské chování je ovlivněno nejen objektivními fakty situace, ale i tím, jak lidé tu situaci chápou a jaké významy přičítají objektům v ní obsažených. Významy nejsou vlastnosti samotných věcí, ale jsou produktem sociální interakce probíhající mezičleny společnosti, nejsou stabilní, mohou se měnit v průběhu dalších interakcí (dochází ke zpřesňování významu). Odpověď člověka na chování jiného člověka je založena na tom, jak si chování vysvětluje, jaký význam mu připisuje, lidská interakce je tedy vzájemnou výměnou významů a jejich interpretace → chováme se podle toho, jak chápeme ten význam (→ komunikace není výměnou informací, ale výměnou významů). Interakce ≠ komunikace (komunikace je výměna významů – zde to má svůj zdroj) – prvotní popud tohoto vnímání komunikace člověka nejen připisuje věcem jisté významy, ale zároveň poznává významy a mění je podle interakcí s jinými lidmi, chová se podle toho, jak významy chápe. Předpokladem pro interakci je, že je tu něco společně sdíleného, aby se obě strany pochopili → to společné jsou ty významy.
Symbol - představuje obecně sdílený význam a je zárukou toho, že bude pochopený oběma stranami interakce, vzniká v procesu symbolizace a vytváří svět, ve kterém žijeme. Je to předmět, ve kterém je obsažen vztah k zastupovanému předmětu (je tam vazby, která napovídá tomu, co ten symbol zastupuje)
„Mind, self and society” - (Mysl, já a společnost) (1934) – práce společně s Morrisem - rozsáhlá práce manifest symbolického interakcionismu, je považován za jeho zakladatele.Přispěl rozpracováním teorií socializace, přispěl k výkladu sociálních interakcí → vyjádřil se k tomu, jak se utváří naše já a mysl. Ústřední pojem je sociální já (ve smyslu self), přebírá od Cooleyho. Osobnost je výsledek procesu přejímání postojů od jiných lidí → podstatnou součástí procesu je utvoření zobecnělého chování jiných osob, tzv. generalizovaný druhý (obdoba u Wallona, Vygotskij) → socializace = člověk si v průběhu celého života osvojuje sociální role od jiných lidí napodobováním. Přejímáním rolí subjekt sleduje, jak jej vnímají druzí lidé a tak se vytváří objev sebe sama.
Při přejímání rolí - jsou důležité osoby, které jedinec pokládá za významné a na nichž mu záleží (u dětí rodiče, pak učitelé…) Osvojování rolí začíná od konkrétních/jednotlivých rolí, později dospívá k vědomí o obecnější povaze rolí → očekávání spojená s výkonem určité role (jednotlivé role vstřebáváme do jednotného celku → generalizovaný druhý). Generalizovaný druhý reprezentuje určitou společnost. Pro vývoj self je podstatné, že dítě nejen přebírá roli druhého, ale i že je schopno se z této perspektivy podívat – člověk se sám sobě stává objektem (me). Já se utváří v interakci s druhými, v kterých dochází k výměně verbálních (slova) i neverbálních (gesta) významů. Sledování zda adresát chápe vysílané významy stejně jako vysílatel, zda si rozumí. Interakce má podobu symbolickou – chováme se tak v každodenním životě.